Petr: Oběť harrasmentu?
Breaking news: Náš čtenář ha5aL1k nám zaslal naprosto ale naprosto ale naprosto školující odhalení toho, co se zřejmě běžně děje na bruntálsku a v okolí
Petr nastoupil na civilní službu do jedné z neziskových organizací. Jednalo se o hospic v Úvalech u Valašského Meziříčí. Kdyby Petr jen na okamžik tušil, jak se mu bohové chaosu za jeho touho činit dobro a nezištně pomáhat lidem, kteří už pouze živoří v napjatém očekávání smrti a každodenně si drmolí své neslyšné motlitby za ukončení svého utrpení odvděčí, jistě by se raději se zbraní v ruce rok plazil blátem a nechal se buzerovat od nějakého sotva vyučeného polointeligenta.
Jak už to v podobných případech bývá, když Petr na vlastní oči spatřil všechnu tu nezměrnou bolest a beznaděj, věci které znal do té doby pouze z knih, měl sto chutí se na místě otočit a prchnout z tohoto domu zkázy. Avšak když odezněl prvotní nával hnusu, cosi se v Petrovi pohnulo a on se rozhodl, že setrvá. Když to vydrží jiní, říkal si, vydržím i já. Je dost dobře možné, že svoji roli sehrála i ta okolnost, že Petr byl vychován v křesťanské víře a dogmatismu.
Samozřejmě, prvních pár týdnů bylo pro Petra opravdovou zkouškou. Nicméně po určité době zapadl do rutiny a život v hospicu mu začal příjemně ubíhat. Říkal si, že ještě bude rád vzpomínat na ta líná podzimní odpoledne, kdy se slunce lámalo v oknech provizorní márnice zanesených letitým prachem či na ty dlouhé večery, kdy ve skladu počítal gumová prostěradla a pytle na mrtvoly a společnost mu dělalo pouze pár pavouků a myší. Zkrátka vše se neslo v takto idylickém duchu až do toho osudného únorového večera, kdy osud vše zhatil.
Vše by bývalo bylo zůstalo při starém nebýt toho, že Petr si nedlouho před zmiňovaným inkriminovaným dnem padl do oka s paní Vlastou. Tato pacientka patřila k nejhorším případům a její smrt opravdu očekávali všichni včetně jí samé každým dnem. Její Ewingův syndrom byl totiž již v tak pokročilém stádiu, že i nejlepší specialisté pouze kroutili hlavami a zahanbeně sledovali špičky svých bílých sandálů. Paní Vlasta byla trvale upoutána na invalidní vozík a dá se bez nadsázky říci, že v podstatě již pouze vegetovala v téměř vegetativním stavu. Později Petr nebyl schopen ani sám sobě ani policejním vyšetřovatelům zdůvodnit, proč jeho srdce následovalo zrovna tuto osmdesáti tříletou stařenu. Snad mu připomněla jeho vlastní babičku, snad sousedku, která mu jako malému dávala cukrátka. Zkrátka a dobře, stali se z nich přátelé na život a na smrt a na neštěstí bylo zaděláno. Od té doby Petr jakmile měl splněny své povinnosti trávil veškerý svůj volný čas u vozíčku paní Vlasty. Onoho únorového večera však došlo k zásadnímu zvratu. Petr vstoupil do místnosti kde setrvávala paní Vlasta, ale po dvou krocích uklouzl na malé loužičce nitrožilní výživy kterou kdosi neopatrně rozlil po podlaze tak nešťastně, že se zaklínil nohama pod Vlastin invalidní vozík. Než si uvědomil co se vlastně děje, bylo pozdě na volání o pomoc. Vlasta se šikovně sesmekla a její tělo dopadlo přímo na zmítajícího se Petra. Je třeba říci, že nebyla žádný drobeček, jejích 110 kilo živé váhy by uzemnilo i většího chlapa než šlachovitého Petra zvícího sotva šedesáti pěti kilogramů. K tomu dodejme, že nezanedbatelnou část její váhy tvořila ňadra olbřímích rozměrů, která se vyvalila z nemocničního županu jako povodeň a nyní Petrovi zcela zakrývala obličej a stěží umožňovala proniknout té troše vzduchu nutného k přežití. Petr byl v pasti. Nicméně pořád ještě jeho zmatená mysl mohla celý incident považovat za pouhou nehodu. Ne tak o chvíli později, když ucítil jak mu roztřesená ruka plná jaterních skvrn rozepíná džíny, s překvapivou silou mu je stahuje ke kolenům a okolo řitního otvoru mu začíná krouživými pohyby rozmazávat gelovou mast na zpevnění chrupavek v kolenou. V ten okamžik Petr pochopil, že je zle. Vlasta jako by vytušila že sbírá síly k poslednímu odporu, pouze o trochu zvýšila tlak svých obřích prsou na Petrův dýchací systém a Petr vlivem nedostatku kyslíku upadl do blaženého nevědomí.
Když přišel po několika hodinách k sobě, jaké bylo Petrovo překvapení, když zjistil, že se nachází na chirurgii okresní nemocnice v Bruntále, kam byl převezen neprodleně poté, co ho, stále ještě ležícího v bezvědomí, objevil jeho kolega. Na chirurgii mu pak lékaři vyjmuli z řitního otvoru prázdnou lahvičku od nitroglycerínu a zašili natržený řitní otvor. A jak tedy končí tento rozmarný příběh? Paní Vlasta druhého dne zemřela na aneurysma a Petr byl následujících šest měsíců hospitalizován na bruntálské psychiatrii. Do hospicu se již nevrátil, zbytek náhradní služby mu byl kvůli „výjimečným okolnostem“ prominut. Celý incident se podařilo před veřejností ututlat a za jeho vyplynutí na povrch vděčí náš server pouze shodě šťastných náhod.
Dávejte si pozor na své vztahy s podřízenými i nadřízenými...
Petr nastoupil na civilní službu do jedné z neziskových organizací. Jednalo se o hospic v Úvalech u Valašského Meziříčí. Kdyby Petr jen na okamžik tušil, jak se mu bohové chaosu za jeho touho činit dobro a nezištně pomáhat lidem, kteří už pouze živoří v napjatém očekávání smrti a každodenně si drmolí své neslyšné motlitby za ukončení svého utrpení odvděčí, jistě by se raději se zbraní v ruce rok plazil blátem a nechal se buzerovat od nějakého sotva vyučeného polointeligenta.
Jak už to v podobných případech bývá, když Petr na vlastní oči spatřil všechnu tu nezměrnou bolest a beznaděj, věci které znal do té doby pouze z knih, měl sto chutí se na místě otočit a prchnout z tohoto domu zkázy. Avšak když odezněl prvotní nával hnusu, cosi se v Petrovi pohnulo a on se rozhodl, že setrvá. Když to vydrží jiní, říkal si, vydržím i já. Je dost dobře možné, že svoji roli sehrála i ta okolnost, že Petr byl vychován v křesťanské víře a dogmatismu.
Samozřejmě, prvních pár týdnů bylo pro Petra opravdovou zkouškou. Nicméně po určité době zapadl do rutiny a život v hospicu mu začal příjemně ubíhat. Říkal si, že ještě bude rád vzpomínat na ta líná podzimní odpoledne, kdy se slunce lámalo v oknech provizorní márnice zanesených letitým prachem či na ty dlouhé večery, kdy ve skladu počítal gumová prostěradla a pytle na mrtvoly a společnost mu dělalo pouze pár pavouků a myší. Zkrátka vše se neslo v takto idylickém duchu až do toho osudného únorového večera, kdy osud vše zhatil.
Vše by bývalo bylo zůstalo při starém nebýt toho, že Petr si nedlouho před zmiňovaným inkriminovaným dnem padl do oka s paní Vlastou. Tato pacientka patřila k nejhorším případům a její smrt opravdu očekávali všichni včetně jí samé každým dnem. Její Ewingův syndrom byl totiž již v tak pokročilém stádiu, že i nejlepší specialisté pouze kroutili hlavami a zahanbeně sledovali špičky svých bílých sandálů. Paní Vlasta byla trvale upoutána na invalidní vozík a dá se bez nadsázky říci, že v podstatě již pouze vegetovala v téměř vegetativním stavu. Později Petr nebyl schopen ani sám sobě ani policejním vyšetřovatelům zdůvodnit, proč jeho srdce následovalo zrovna tuto osmdesáti tříletou stařenu. Snad mu připomněla jeho vlastní babičku, snad sousedku, která mu jako malému dávala cukrátka. Zkrátka a dobře, stali se z nich přátelé na život a na smrt a na neštěstí bylo zaděláno. Od té doby Petr jakmile měl splněny své povinnosti trávil veškerý svůj volný čas u vozíčku paní Vlasty. Onoho únorového večera však došlo k zásadnímu zvratu. Petr vstoupil do místnosti kde setrvávala paní Vlasta, ale po dvou krocích uklouzl na malé loužičce nitrožilní výživy kterou kdosi neopatrně rozlil po podlaze tak nešťastně, že se zaklínil nohama pod Vlastin invalidní vozík. Než si uvědomil co se vlastně děje, bylo pozdě na volání o pomoc. Vlasta se šikovně sesmekla a její tělo dopadlo přímo na zmítajícího se Petra. Je třeba říci, že nebyla žádný drobeček, jejích 110 kilo živé váhy by uzemnilo i většího chlapa než šlachovitého Petra zvícího sotva šedesáti pěti kilogramů. K tomu dodejme, že nezanedbatelnou část její váhy tvořila ňadra olbřímích rozměrů, která se vyvalila z nemocničního županu jako povodeň a nyní Petrovi zcela zakrývala obličej a stěží umožňovala proniknout té troše vzduchu nutného k přežití. Petr byl v pasti. Nicméně pořád ještě jeho zmatená mysl mohla celý incident považovat za pouhou nehodu. Ne tak o chvíli později, když ucítil jak mu roztřesená ruka plná jaterních skvrn rozepíná džíny, s překvapivou silou mu je stahuje ke kolenům a okolo řitního otvoru mu začíná krouživými pohyby rozmazávat gelovou mast na zpevnění chrupavek v kolenou. V ten okamžik Petr pochopil, že je zle. Vlasta jako by vytušila že sbírá síly k poslednímu odporu, pouze o trochu zvýšila tlak svých obřích prsou na Petrův dýchací systém a Petr vlivem nedostatku kyslíku upadl do blaženého nevědomí.
Když přišel po několika hodinách k sobě, jaké bylo Petrovo překvapení, když zjistil, že se nachází na chirurgii okresní nemocnice v Bruntále, kam byl převezen neprodleně poté, co ho, stále ještě ležícího v bezvědomí, objevil jeho kolega. Na chirurgii mu pak lékaři vyjmuli z řitního otvoru prázdnou lahvičku od nitroglycerínu a zašili natržený řitní otvor. A jak tedy končí tento rozmarný příběh? Paní Vlasta druhého dne zemřela na aneurysma a Petr byl následujících šest měsíců hospitalizován na bruntálské psychiatrii. Do hospicu se již nevrátil, zbytek náhradní služby mu byl kvůli „výjimečným okolnostem“ prominut. Celý incident se podařilo před veřejností ututlat a za jeho vyplynutí na povrch vděčí náš server pouze shodě šťastných náhod.
Dávejte si pozor na své vztahy s podřízenými i nadřízenými...
Komentáře: 0:
Okomentovat
Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka